aneb první výjezdní zasedání volejbalového oddílu Sokol BAGR Libeň

První samostatná trojice ve složení Zdeněk, Lucka a Jakub vyrazila už ve čtvrtek do Zdeňkova rodiště, aby se pořádně posílila místním kvalitním mokem a poté se dobře vyspala před ranním odjezdem Škodou 120 na východ. Další čtyři účastníci Lenka, Natálka, Honza P. a Honza R. situaci do jisté míry podcenila a chtěla jet až v pátek ráno v pro studenty naprosto neuvěřitelný čas 04:30 (opravdu se nejedná o mýlku). Neuvěřitelné se stalo skutečností a zmíněná čtveřice odjela s menším zpožděním od kolejí MFF v Tróji Honzovým zeleným Favoritem. Cestou k dálnici na Brno se udělala malá zajížďka pro kytaru a potom už nebránilo nic opuštění Prahy. Unavená posádka vozu záhy usnula s výjimkou řidiče, který se snažil udržovat v bdělém stavu pomocí energetických nápojů a hudební produkce z rádia. Navigátor vozu a hlavní osnovatel výpravy palič se z mrákot probral až těsně před Olomoucí, kde ostatním spolucestujícím nabídnul dvě varianty příjezdu do okresu Vsetín. Jejich neznalost místních poměrů omlouvá fakt, že neprotestovali proti zamýšlenému zpestření neobvyklou trasou přes Přerov, Bystřici pod Hostýnem a část Hostýnských vrchů. První nepatrný zádrhel se objevil v Přerově, kde v rámci prohlídky města se zelený Favorit zdržel v centru a nijak nespěchal na výpadovku k Bystřici pod Hostýnem. Po vymotání z tohoto okresního města se pokračovalo sluncem ozářenou krajinou do Bystřice, odkud dle navigátora vozu mělo následovat příjemné zpestření dosud nudné a nezáživné jízdy. To se vyplnilo, když se při stoupání na Tesák na silnici objevil zakukleně se tvářící poprašek sněhu. Ten a pod ním namrznutá vozovka měla za následek, že v jedné dlouhé levotočivé zatáčce se Favorit roztočil do několika hodin. Zatímco posádce vozu se tato nová varianta jízdy autem velice líbila, řidič se tvářil vážně a chvíli byl dokonce smrtelně bledý...

Po kratším zastavení u Humpoše v hošťálkovské základní škole, naložení výbavy v Jablůnce a hlavně po zakoupení dostatečných zásob pitiva (deset litrů vína na svařák) přijíždíme na Soláň. Samozřejmě poněkud později než byla původní domluva se Zdeňkem. Společně s Lenkou a Natálkou ujíždíme Honzovi po hřebenu na skialpech a ten následkem toho začíná vážně uvažovat o jejich pořízení. U lyžařského střediska sundáváme pásy a sjíždíme k chatě Soláňka, kde potkáváme Jakuba s Luckou a posléze Zdeňka. Nikdo původně nečekal, že by lyžování mohlo být tak zábavné a plné srandy. Postaraly se o to hlavně holky předvedením řady pěkných pádových technik, které měly vysoký umělecký dojem. Vše zdůraznila ještě Natálka svým baletním provedením nástupu na pomu malého vleku. Při chycení pomy se jí nějak rozjely lyže nežádoucím směrem, spadla, a zatímco by všichni ostatní kotvu pustili a zůstali ležet, Natálka se držela jako klíště, podařilo se jí úspěšně s několika tanečními variacemi vstát a za potlesku přihlížejících odjet nahoru.

Po skončení lyžování se celá výprava přesunuje do celodřevěného Raťkovského šenku v Karolince za účelem doplnění kalorií v pevné a tekuté formě po namáhavé sportovní činnosti. Posezení v tomto zařízení je úspěšné a na stole se objevují také v dalších dnech velmi časté zmrzlinové poháry (za tři dny jsem zkonzumoval tolik poháru jako za předcházející tři roky...). Pohodová atmosféra končí o půl osmé, kdy se přesouváme do údolí Kychová k sauně. Kvůli mému opomenutí předchozího SMSkového avíza není sauna roztopená a v "kotli" je pouze vše pečlivě připraveno na podpal. Zapalujeme oheň a začínáme přikládat dřevo o sto šest, aby se kameny, jež jsou zdrojem tepla pro saunu, co nejrychleji rozpálily. Slabší povahy věří teploměru ukazujícímu v místnosti teplotu mírně pod bodem mrazu a tvrdošíjně odmítají vysléci péřové bundy. Maximálního úspěchu se podařilo dosáhnout tím, že po nějaké době a pár doušcích červeného svařeného vína se odhodlali sundat alespoň čepice. Vímo se vaří po třech litrech, menší objemy nemají vzhledem k sedmi zúčastněným smysl. Kupodivu tady platí přímá úměrnost v tom, že s rostoucí konzumací svařáku roste i teplota v místnosti, a tak se postupně všichni začínají cítit jako doma. Za kytaroveho doprovodu Honzy Redla a Zdeňka se přezpívává značná část repertoáru jmenovce prvně uvedeného Vlasty Redla, dále Fleretu, Jarka Nohavici a dalších známých osobností a seskupení.

Posléze se jako saunujeme při typicky "saunové" teplotě 55 stupňů. Asi ve dvě hodiny ráno "přehřátý" skáču do ledového potoka, při druhém kole před třetí hodinou ráno do něj skáče i Natálka (viz cenzurované foto by Jakub Glogar). Po třetí hodině ráno už jdeme doopravdy spát, abychom se alespoň imaginárně posílili na náročný sobotní lyžařský den. Uvnitř se ukládá halabala šest lidí v pořadí Zdeněk, Natálka, Kuba, Lucka, Lenka, palič. Honza Redl odmítá pobyt v přetopené místnosti, odhodlaně si nasazuje na hlavu kulicha a dělá si lůžko venku na zápraží...

Mé naivní představy o brzkém vstávání se nevyplnily, takže přiměřeně ještě ráno se vstává a beze spěchu snídá. Po částečném probuzení nasedáme do aut a vyjíždíme do údolí Vranča pod Kohútkou. Auta zanecháváme na "dolním" parkovišti, Zdeněk, Lucka, Kuba a Honza Redl jdou pěšky k dolní stanici vleku na Velké sjezdovce (asi kilometr upravenou stezkou údolím potoka), zatímco Lenka, Natálka a moje maličkost stoupáme k vrcholu na tuleních pásech za udivených prohlášení přihlížejících: "Jé, podívejte se, oni si ulomili patu vázání a drží jím jenom špička..." Holky mě překvapují asi sto výškových metrů pod chatou na sjezdovce Runda, když jim dávám na výběr mezi dalším stoupáním a sjezdem dolů k vleku. Nechápu proč, ale dávají přednost pokračování nahoru. Nahoře jsou všichni nezávisle na sobě stějně, tj. před jednou hodinou.

Příliš velké nadšení ze sjezdovek není vidět u Lucky, ostatním se zdají nabízené terény asi vyhovující. Zpočátku se jezdí "Babská" a poté "Velká" v levé části kolem lesa. Holky dělají úplnou komedii z nastupování na vlek. To, co jim den předtím na Soláni nečinilo nejmenší potíže, je najednou velkým problémem. Několikrát se rozhodly, že na vleku je na pomách navěšeno příliš mnoho lidí, takže je vhodné jej vyčistit tím, že těch pom pár pustí. Další oblíbenou kratochvílí byly pády při nastupování na vlek. Než se stačilo doříct: "Jakube, ted se dívej, Lenka nastupuje," milá Lenka už byla na zemi s jednou lyží zaklíněnou za kovovou konstrukci nacházející se cca dva metry od lyžařské stopy, přičemž si málem vykloubila koleno. Kupodivu všichni lyžování přežili ve zdraví a kolem čtvrté hodiny sjíždíme zpátky dolů k autům.

Máme v úmyslu jet opět do Raťkovského šenku, přičemž se cestou ztrácí vůz řízený Zdeňkěm s navigátorem Kubou. V šenku mají dnes kvůli svatbě zavřeno, a tak jedeme do Pepi centra ve Velkých Karlovicích. Ani pečlivé prohlížení příkopů kolem cesty neodhaluje, kde se nachází druhé auto. Samostatně jeho příhody budou vylíčeny dodatečně (Zdeněk). V Pepišovi se krmíme haluškama (nic moc), které doplňujeme dvěma pizzama a zmrzlinovými poháry. Zmatená a pomalá obsluha, za kterou je nutné dojít, když si přejete platit, je na nás hodná a uvědomuje si, že jsme dobří a perspektivní zákazníci, takže jednu pizzu si nechce nechat zaplatit. Přesouváme se do Kychová a chystáme věci na oheň v sauně, kde je ještě 40 stupňů. Po delší snaze a zakouřené místnosti se daří rozdělat oheň a do "kotle" padá jedno velké poleno za druhým. Během hodiny přijíždí s úsměvem na rtech druhá grupa a začíná se také svařovat víno. Pije se, hrají se společenské hry a k tomu se pořád topí. Zábavy se nezúčastňuji, jelikož jsem aktuálně absent minded and pissed off. V sauně se daří dosáhnout teploty 85 stupňů a všichni s výjimkou Lucky se jí snaží využít. Někteří pouze k jedné návštěvě, jiní i třikrát. Poslední várka je o půl čtvrté ráno včetně koupání v potoce...

Po pozdním nedělním probuzení po desáté hodině se cpeme snídaní, Kuba s naprostým přehledem vyhrává sázku o prolezení malého saunovacího okýnka (zevnitř ho všichni viděli hodně zkresleně) a trochu se uklízí. Po naložení všech věcí do aut vyjíždíme směrem k Velkým Karlovicím, neboť na původně plánovanou Lysou Horu je již příliš pozdě. Nakonec končíme na vleku místního významu v Halenkově. Pár jízd se ještě sveze Zdeněk a Kuba za Lucčina povzbuzování, ale jinak odpoledne tady tráví už jenom osádka druhého vozu. Na programu je vylepšení lyžařské techniky. To se částečně daří s výjimkou skákání na můstcích. Lenka s Natálkou v sobě nezapřou smysl pro extravagantní pády a baví všechny na svahu. Nejvíce Lenka, když se na dolním můstku odrazí, ve vzduchu se otočí o devadesát stupňů, takto dopadne a hned na to vysekne ukázkové salto nebo něco na způsob přemetu přes hlavu. Ani Natálka se nedává zahanbit. Přítomné zklamal pouze Honza Redl, který všechny skoky bravůrně ustál, ale po jednom dopadu dvacet metrů pod můstkem předvedl brutální tlamu...

Kolem čtvré hodiny opouštíme Halenkov, abychom byli v pět v hospodě Na prženském vrchu, kde je objednaný špíz pro tři osoby. Do poloviny kopce vyjíždíme bez problémů, ale před prudkou levotočivou zatáčkou množství sněhu má za následek branné cvičení ve formě nasazování sněhových řetězů. Na prženském vrchu jsme tak přesně v pět hodin a špíz už na nás čeká. Po něm ještě obligátní zmrzlinové poháry a kolem sedmé hodiny odjezd do Prahy. Stejně jako při pátečním příjezdu upadá navigátor záhy do komatu a vůbec neví, co se kolem něj děje.

V sobotu to opět vypadalo, že povečeříme v tomto šenku. Těsně před jeho návštěvou se osazenstvo našeho auta (Kuba, Lucka, já) rozhodlo nakoupit nějaké dobroty na večer. Chvíli jsme přemýšleli, jestli si můžeme dovolit ztratit z dohledu Honzovo auto (jako jestli tam sami trefíme). Společně jsme si vybavili několik detailů ze včerejší cesty (značka STOP, mostek, osvětlená ulička) a bez obav jsme se zásobili proviantem. Potom jsme dojeli do Velkých Karlovic a začalo velké hledání. Stopek tam bylo několik, ale za žádnou mostek. Můstků jsme tam taky přejeli spoustu, ale za žádným nebyla osvětlená ulička. Celé Karlovice jsme několikrát projeli, a podrobně poznali Pro mě to byla výborná škola brždění, couvání a otáčení na namrzlé vozovce. Po hodině, za kterou jsme ujeli 30 kilometrů, jsme se zeptali domorodců na hledaný podnik. Z názvu jsme si bohužel pamatovali pouze ten šenk a že je to ze dřeva. Naštěstí jsme dostali jasnou odpověď, že nic takového v Karlovicích není, že musíme zpět do sousední vesnice Karolínky. Rychle jsme tam přejeli a šenk šťastně našli, ale druhé auto tam nebylo a podnik byl zavřený. Zajeli jsme tedy do nejbližší restaurace, povečeřeli, a vrátili se na naší základnu, kde nás už očekávali. Jen sauna nebyla ještě vytopená. Takže až někdo pojedete do Velkých Karlovic, my vám to tam podrobně popíšeme.