Skialpinistický výlet do Vysokých Tater

Poslední březnový víkend se vydala trojice Lenka, Natálka a já do Vysokých Tater za účelem skialpinistického odreagování. Jako dopravní prostředek byl nakonec zvolen vlak. Po pátečním podvečerním příjezdu rychlíkem Vsacan do Vsetína se šlo pařit k Hřibovi, aby se dalším rychlíkem s odjezdem v 23:44 hodin opustilo území České republiky přes hraniční přechod v Horním Lidči. Cesta do Popradu probíhala v poklidu, a mnozí se i příjemně prospali. V Popradu jsme kolem čtvrt na pět ráno a kupujeme jízdenky do Tatranské Lomnice a to přes Studený potok, aniž bychom se podívali, co to vlastně ten Studený potok je. Velkou snahu o vysvětlení tohoto pojmu vyvinul poněkud negramotný a mentálně retardovaný průvodčí ve vlaku Tatranské elektrické železnice z Popradu do Starého Smokovce. Vynadal nám, že máme špatné jízdenky a že v tomto vlaku nemáme co dělat. Jakékoliv snahy o domluvu s ním byly zbytečné (viz výše uvedené ještě slušně pojaté hodnocení) a skončilo to tak, že nás na první zastávce Velký Slavkov vyhodil z vlaku. Přitom jsem se nedzdržel několika sprostých slov na adresu toho individua v modrém. Z Velkého Slavkova jsme za půl hodiny vtipně odjeli zpátky do Popradu za deset Sk, abychom si na nádraží koupili nové lístky do Tatranské Lomnice, tentokrát už přes Starý Smokovec a po další hodině tam skutečně také dojeli. Vtipné je, že tento úchylný modrokabátník byl jediný, ostatní, které jsme potkali byli naprosto pohodoví a v klidu.

V Tatranské Lomnici vystupujeme za slunečného dne z vlaku a po zakoupení tří litrů vody Salvator vyrážíme k Tatranským Matliarom, kde odbočujeme vlevo a podél ledovo-sněhového obelisku (viz první fotka) míříme po modré turistické značce k ústí Bielovodskej doliny. Po dvou stech metrech můžeme vzít lyže a nasadit na ně tulení pásy. Mám zapůjčené telemarkové lyže Moroto over speed v délce 210 cm s botami Crispi ve vel. 10 a mám zato, že budu v pohodě. Brzo se přesvědčuji o svém omylu, když boty jsou neskutečně úzké a daří se mi proto úspěšně likvidovat obě nohy. Po modré jdeme mírně stoupajícím lesnatým terénem přibližně půl hodiny než se zleva připojíme na žlutou značku vedoucí od obce Biela voda podél potoka či možná říčky Kežmarská Biela voda. Po více než třech kilometrech odbočuje modrá značka vpravo ke Kopskému sedlu, zatímco my překračujeme po mostě potok a po žluté prudčeji stoupáme dále nahoru. U Brnčalovy chaty jsme v jedenáct a po tradičním občerstvení, které asi není nutné vypisovat, a krátkém odpočinku, kdy se počasí stačilo změnit z krásného slunečného na hustou mlhu, vyrážíme na pásech vpravo nad chatu. Nastoupáme nějakou tu stovku výškových metrů, sundáme pásy a v nepříjemné krustě sjíždíme dolů po cca 40ti stupňovém svahu. Vzhledem k ne příliš dobrému počasí se dalších výstupů zdržujeme a sjíždíme až k chatě, kde potkáváme Pažouty . Program pozdního odpoledne a večera je tedy jasný - ubytovat se na chatě, něco pojíst a jít pařit. Cena ubytování se poněkud "nechytla" a nikomu nemohu doporučit návštěvu Brnčalovy chaty, jelikož svými cenami je zřejmě zaměřena na snoby. Ostatně posuďte sami: občan ČR či SR 200 Sk na noc, na průkaz ČHS 95 Sk, ale Natálka jako "zahraniční" návštěvnice" měla sazbu 310 Sk na noc! K tomu pivo za 35 Sk a polévka 28 Sk. No nekupte to, že jo. Stačilo si pouze povzdechnout - Zlatá Chata pod Rysmi!

Popíjí se a kecá s Pažoutama a s horolezci z Frýdku-Místku. Později se k tomu přidává ještě kytara a zpěv obvyklého repertoáru. Spát jdeme porůznu. Ráno se budíme kolem půl sedmé, venku je krásné slunečné počasí. Celkem rychle snídáme a balíme věci. Bágly necháváme v předsíni chaty, Lukáš mi půjčuje skialpy a šlapeme naproti chatě do tzv. Ucha. Lenka i Natálka jsou poránu nějaké moc pomalé, takže na ně musím pořád čekat. Sjíždím shora, zatímco holky končí cca 50 metrů pod vrcholovou skálou. Lenka poté, co sundala tulení pásy a nasadila opět lyže, byla schopná při pohledu dolů jenom prohlásit: "Já se bojím." Strach ji přešel po dvou povedených obloucích a sjížděla v naprostém klidu. Natálka raději něříkala nic a na první pohled působila dojmem, že je v pohodě.

Po sjezdu dolů musím vrátit skialpy, ale do úzkých telemarkových bot se mi nechce. Daří se přemluvit Lenku, která by ráda telemarky vyzkoušela, aby na nich vystoupala do doliny vpravo nad chatou. Záhy toho sice začíná litovat, ale pro zpětnou výměnu za skialpy mě musí dohnat, což se jí naštěstí (alespoň pro mě) nedaří. "Lenka měla velkou trpělivost s telemarkovýma lyžema, já být na jejím místě, tak je zapíchnu v tom kolmém svahu a jdu raději dolů na griotku," prohlásila k tomu Klára Kočarová-Pechová.

Nahoře si zkouší pár telemarkových oblouků a kupodivu jí to jde velmi dobře... Trochu se věnujeme také focení, ale vypadá to, že se tu z ničeho nic nachomýtá nějak moc lidí. "Chalani, pozritě se dole," volal jeden chlapík v dolní části protější stěny na své kolegy o hodně výše: "Nie na mňa, ještě viacej dole." "Hej, naozaj, čo to tuna robia," byla pouze jejich překvapená reakce. Po dofocení většiny filmu sjíždíme dolů k Brnčalově chatě. Pro změnu je v údolí hnusně a hustá mlha...

Lenka s Natálkou předvádějí několik ukázkových pádů. Na chatě se občerstvujeme a marně čekáme na Pažouty. Počasí se mezitím venku poněkud mění a je kýčovitě slunečno. Přitom kolem půl třetí padá ze Žeruchů několik větších lavin. Pažoutů jsme se nedočkali a ve tři hodiny začínáme sjíždět zpátky do Tatranských Matliarov. Cestou potkáváme tři chlapíky z Hradce Králové, kteří občas vyjíždějí do Tater za účelem kratších dvou až třídenních přechodů a sjezdů. Výborně s nimi pokecáme a končí to tak, že půjdeme společně ve Starém Smokovci do bazénu hotelu Grand, což znamená 60 Sk za dvě hodiny. Bazén má přitom průměr něco přes pět metrů a docela v něm hodinu a půl řádíme. Poté nás ještě berou autem do Popradu na nádraží, kde čekáme na odjezd rychlíku Laborec směr Praha.