Je docela pěkné ráno. Nic moc teplo, ale neprší a o to dnes jde. Koná se totiž asi již 21. ročník turnaje na Štvanici. Je něco po 9. hodině ráno a já se sestrou (opravdovou -- ne Sokolkou :) ) vcházíme do areálu antukových kurtů na výše jmenovaném ostrově. A je tam již dost živo. Všude kolem je plno mužů různého věku i struktur těl - od vysokých štíhlých až po padesátileté "pupkáče".(To víte, sice jsme se přišly podívat na um našich milých Bagříků, ale ohodnocení mužných zevnějšků si samozřejmě nemůžeme nechat ujít :) )
Přehlédnout ztepilé postavy našich bratrů se opravdu nedá a tak hned míříme k zadnímu kurtu. Sestava složená z Besti, Dana, Marka, Tomáše, Víti a Zdeňka slibuje dobrý výkon a skvělou podívanou. Kluci právě hrají a tak spěcháme, abychom ze zápasu viděly co nejvíc. Jana H. už sedí na trávníčku a fandí a my se k ní hned přidáváme. Musím říct, že nehrají špatně -- smečemi se to jen hemží. Stát na poli soupeře bych opravdu nechtěla!! Podání občas sice kluci kazí, ale snaží se na to soustředit. Zkoušejí se i různé signály, jako třeba oblíbený Danův rychlík, který se chvílemi výtečně daří. Soupeři ale mají štěstí -- téměř všechny míče, které Sokolové vypouštějí jako outy přistávají v poli. Náš ale asi největší problém - zalévání protivníků -- je hlavním kamenem úrazu. Zalitý míč, který padá už po několikáté na téměř to samé místo je nepříjemnou záležitostí přinejmenším k zamyšlení a dokáže nás rozhodit natolik, že po dlouhém a napínavém souboji (25:23 a 25:tuším že 16-17) prohráváme. Zklamání je viditelné, protože pánové ráno začali velmi dobře -- první zápas s družstvem Dolních Počernic vyhráli 2:0 (a to jsme zrovna jako na potvoru propásly). Teď mají jeden zápas volno a tak na dece vyčkáváme, jestli se budeme přesouvat na jiný kurtík, nebo budou naši hoši hrát zase na stejném místě. Při tomto čekání je příjemné, že je nedaleko otevřené občerstvení s rezavým mokem, čehož nejen někteří hráči, ale i já, využíváme :)
Asi po 1/4 hodině přichází další družstvo a začíná se rozehrávat. Už když jsme se na ně dívali při hře s jiným teamem, říkali jsme si, že tohle by Bagristi měli zvládnout levou zadní....A taky že jo... téměř hladce Libeň poráží tuto šestku 2:0. I když je soupeř o něco slabší, naši muži se příliš nepodřizují jejich hře a hrají si svoje. Vidíme spoustu pěkných akcí. Obecenstvo může obdivovat i sehranost týmu. Přesné příjmy hlavně Tomáše a Víti umožní krásně rozehrát na prudký útok. Nahrávači Besťa a Zdeněk se míhají po hřišti, střídají se v nahrávce a rozdělují balóny na všechny strany. Když je jeden z nich nevyužit na nahrávce, hned je zapojen na smeči. Blokaři často udrží soupeřovu (u tohoto družstva ne příliš útočnou) smeč a jejich ruce jsou jako desky, mezi kterými jen málokdy míč proletí mezi naše hráče. A když, rozehrajeme si to a smečaři zakončí. Mára dá sice občas smeč do outu nebo do sítě, ale po chvíli to napraví umístěnou střelou mezi team protivníků.
Povzbuzeni výsledkem se po chvilce čekání naši vrhají na dalšího, již posledního soupeře ve skupině. Dost se kazí podání, ale smeče a obrana jsou vcelku zase dobré. Až na pár slabých chvilek samozřejmě, které ke hře naší sestavy vždy patří :) Obdivně tleskáme při pár skvělých zásazích, kdy již téměř ztracené míče jsou díky hbitým Sokolům vráceny do hry. Znepříjemněním je starý rozhodčí, který očividně nenastudoval všechna nová pravidla volejbalu a řídí se ještě zastaralými. Proto naši přicházejí o pár bodů jen díky špatnému verdiktu rozhodce. To náš všechny mrzí, ale nic se nedá dělat.
Po vyhrané sadě jdeme zaslouženě na jídlo. I nám fanynkám (a fandovi Honzovi, který během této sady přijíždí na kole a vyvolává vlnu nadšení z jeho příjezdu) po téměř nepřetržitém pokřikování a povzbuzování totiž vyhládlo. A na řadu přichází sčítání bodíků, jestli nám to dá na postup..... Jo, jo, jo!!!! Jsme 3. ve skupině a team, který nám připadl, jsou kuriózně opět Dolní Počernice (ne příliš lehký soupeř, ale jak jsme se ráno přesvědčili, ne neporazitelný).
Libenští nastupují celkem v poklidu a daří se jim. První set vyhrávají. Druhý set je ale už od začátku ve znamení nervozity a spousty zahozených míčů. K tomu jistě nemalou měrou přispívá opět přidělený rozhodčí neznalý nových pravidel. Tomáš jako kapitán si několikrát vyžádá na rozhodčím vysvětlení jeho verdiktu, ale stařík moc neví, o co Tomovi jde. Takže se pouze zostřuje nálada na hřišti. Jsou tací, kteří ze sebe zlost dostávají silou (viz Víťa, jehož několik smečí za sebou dělá do antuky pomalu díry), jiní lamentují nahlas, ale celkem ještě v kliku (Besťa, Dan), ale kapitán Tomáš dává najevo všem, že je nespokojený s rozhodcem. Navíc ho asi štve, že i přes jeho časté výroky "Hrajme jen to, co umíme" se dál na hřišti zkoušejí rychlíky a i uhratelné míče se zahazují do sítě či do outu. Z Bagříků mám v tu chvíli spíš pocit, že už by to nejraději měli za sebou a po prohraném druhém setu, kdy přichází na řadu tie-break psychicky -- zdůrazňuji psychicky - skoro vypouštějí hru. Ještě se snaží situaci zachránit a pár bodíků uhrají, ale začínají až při bodovém stavu 0:8, kdy už je těžké něco s tímto náskokem udělat a tak naštvaní a se špatnou náladou si libenští poražení podávají se soupeřem ruce. Ještě nějakou chvíli leží tato nepříjemná záležitost s rozhodčím a se hrou v žaludcích (Dan je dokonce rozhodnutý, že si na rozhodce půjde postěžovat hlavnímu rozhodčímu.) Potom toho nechá a raději zaleze do sprchy. Po vyhlášení vítězů a po očistě všech Bagristů se pomalu, až na Marka, který odjíždí z Prahy, přesunujeme do hospůdky nad Štrosmajerákem. Vaří tam velmi dobře a pivo si dokonce můžeme vybrat -- Plzeň nebo Radegast :) Posedíme asi 2 hodinky, při kterých ještě trochu nad knížkou pravidel volejbalu probíráme pár nejasných momentů při hře a pak se vydáváme společně na MHD k domovům.
No, myslím, že celkově byli kluci rádi, že si mohli zahrát mužské šestky. Na to, že v šesti si prakticky na trénincích nezahrají, dokázali se sehrát a zorientovat velmi rychle a předvést výkon hodný potlesku. Gratuluji, pánové :) A nebudu litovat ani dalšího dne, když vám půjdu fandit.
A co si pamatovat pro příště?? Asi jako pokaždé -- hrát svou hru, neriskovat, když se zrovna nedaří. Podržet jeden druhého. A asi zkusit přijít alespoň v počtu 7. Sice pak jeden hráč nějakou dobu nehraje, ale zase to má tu výhodu, že když se někomu nedaří, tak za něho alespoň na chvíli má kdo zaskočit. Tak se netrápí samotný hráč, ale i celé družstvo. Znám i názory, které tvrdí, že počet 6 je ideální -- že si každý zahraje a nikdo nestojí bokem. To si ale pak musíte rozmyslet, co od té hry očekáváte. A nenadávat a rozčilovat se, když se někomu zrovna nedaří. Každý má občas své slabé chvilky. A myslím, že strávit den s bratry a se sestrami zase není tak špatné, i když nehrajete celou dobu, ne?? Já jsem se například bavila dobře a Jana H. i Honza vydrželi též až do konce...ale je to samozřejmě na vás. Zase chápu, že když si má někdo vybrat mezi jinou celodenní akcí a tím, že možná bude nějakou dobu stát za čárou, tak si vybere první variantu.