|
|
|
|
|
|
|
Byla jsem pověřena (nevím kým, ale tipovala bych to na sebe samu), abych vám popsala tento úžasný víkend. No, jak začít. Možná tím, že to bylo volejbalové soustředění se vším všudy.
V pátek jsme vyrazili z Prahy kolem 19-té hodiny RedlBusem (pan řidič - Honzík, Pan navigátor - Víťa, a obyčejní cestující DaN, Janča a moje maličkost). Už v autobuse jsme probírali anglickou herní přípravu, opakovali signály na síti, domlouvali taktiku a strategii a těšili se na zvýšení naší tělesné odolnosti pod vedením našeho trenéra Besti. Cesta proběhla naprosto bez problémů, náš Pan navigátor naprosto bravurně zvládnul i objížďku okolo města Jičína (ani nepotřeboval Bestíkovy rady). Hrrrrrravě, prrrrrravda!
Na náměstí v Bělohradě jsme do autobusu přibrali Marťu, která přijela někdy kolem 5 hodiny a s batohem na zádech běhala kolem bažantnice až do 9 hodin (to aby nevyšla z tréninku, nebo z pohybu, kdo ví). Před ubytovnou jsme se potkali s Kubrtem a Hedulkou, kteří pod vedením trenéra měli soukromé 3 hodiny posilování prstů (nějakou roli v tom hrály špejle, maso a cibule). Uložili jsme si batohy a odešli do nedaleké posilovny, kde nám trenér nastínil průběh víkendu, dostali jsme vitamíny a asi 2 hodiny posilovali. Pak přišly skotské střiky, masáž, relaxace a hajdy na kutě. Všichni bez odmlouvání.
V sobotu ráno jsme vstávali opravdu brzy (cca 6:00) a pozdravili se s "přijedšími" spoluhráči (Zdeněk s rodinou - no, trénovat se přece musí odmalička, Marek, náčelník Hyška a zatím neznámá Bára). Po ranní hygieně a sbalení baťůžků (obsah byl vylepšen 2 cihlami, všemi díly Ottova slovníku naučného a vitamíny) následoval šesti kilometrový běh na kurty (malý Lukášek bez cihel). Tady už čekal lehce rozvičený "Jablíčko" (já jsem zapomněla, jak se jmenoval). Zdravě jsme posnídali, těžce se rozcvičili a pak následovalo kolečko - set, posilování (výpady, kliky na jedné ruce, dřepy, sklapovačky), běh do příkrého kopce se spoluhráčem na zádech (byls těžký, Kubrte), protahování, ... atdk. (pro ty, co neznají: a tak dokolečka)
Asi ve 2 hodiny odpoledne nám začalo být jasné, že bez oběda se neobejdeme. Rychlejším poklusem (tentokrát už bez cihel a slovníků) jsme se přesunuli do hospody, kde na nás už čekalo objednané jídlo (pečlivě navržené a vyvážené tak, abychom měli co nejlepší výkony), takže nebyly žádné prostoje.
Odpolední klid po jídle nám vlil další energii do našich trochu unavených těl, takže jsme trénovali postavení v poli, používání signálů, blokování a smeče ve hře 6 na 6. Toto jsme úspěšně zvládli s menšími přestávkami na doplnění tekutin až do příchodu prvních kapek začínající bouřky, která nám znemožnila večerní a noční hraní. Proto jsme se vrátili na ubytovnu, připravili rychlé a lehké jídlo a po chvilce, strávené u kytary a bylinkového čaje, se odebrali do postýlek.
Ráno jsme opět vstávali velice brzy. Rozcvičku jsem samozřejmě vedla já, protože jsem šla spát jako první. Zaběhli jsme si ostrým tempem okruh kolem Bělohradu, protáhli se a zaposilovali, pak spořádali vydatnou Markovu snídani a společnými silami se zhostili úklidu ubytovny (rozhodně se nikdo neflákal). Pak už jsme se opět natěšeně přesunuli na kurty a do odpoledne mydlili do míče. Jelikož Besťa měl objednané počasí už 3 měsíce dopředu, celou neděli bylo krásně a sluníčko nás nešetřilo.
Z taktických důvodů, asi aby na silnicích nebyla zácpa, jsme se odpoledne postupně začali rozjíždět do svých domovů. Někteří ještě využili možnosti omýt se teplou vodou a nesmrdět spolucestujícím v autobuse (pardon RedlBuse). Cestou rozhodně nikdo nespal a všichni rozjímali nad úžasným víkendem.
Myslím, že jsme dostatečně nepoděkovali Besťovi za neutuchající trpělivost s námi. Dík. A už se těším na příště ...
Nezapomeňme: